Tuto otázku mě položila moje sedmiletá holčička. První ze mě bez rozmyslu vyletělo, že malinko, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem se do toho zamotávala. Vůbec, je krásný, jak to sedmileté dítě nemá pojem o čase. Já vím, že už by snad i mohla, je ve druhé třídě, ale ve své podstatě jí to moc závidím. Ona je prostě neustále přítomná. Je krásným příkladem toho, v poslední době tolik omílaného, Tady a Ted (háček mi to z nějakého mě nepochopitelného důvodu nepíše). Ale zpátky k té chvilce. Pamatuju si ze svého života spousty chvilek, které byly neskutečně dlouhé. To když člověk stojí ve frontě na poště, kdy sedí v zubařském křesle a zubař vrtá a vrtá a spousty dalším. Znám ale i takové, které byly jen pouhým mrknutím oka. Takže by se dalo říct, a to jsem i dcerce řekla, že prostě záleží na tom, co právě v ten daný okamžik člověk prožívá. Ten časový úsek vlastně není podstatný, protože je pokaždé jiný. A ona umí prožívat zcela naplno. Nevnímá čas, nevnímá okolí a nevnímá ani mě, když na ni mluvím:) A to je jóga, jóga v praxi. Být přítomný v každém okamžiku, být naplněn až po okraj tím, co právě dělám a nezabívat se ničím jiným. To opravdu krásně umí děti. Jsou pohlceny hrou, dělají naprosto naplno to, co právě dělají. Nepřemýšlejí, jestli je někdo pozoruje, co na to asi kdo říká, jak se to ostatním líbí, jestli se to smí nebo nesmí....blablabla. To jen my máme tisíc otázek a hlavně domněnek, než se do něčeho pustíme.

Jakkoliv dlouhý čas strávený s jógou je pro mě vždycky chvilkou a zárověň věčností. Oba dva protipóly splývají v jeden celek, stávají se jedním. Jsem pohlecena dechem, klidem, pozorností sama k sobě a ladností pohybu, zastavením se v pozicích. Je mi jedno, jestli se někdo dívá, co na to říká, jestli mě někdo hodnotí nebo ne. A zjišťuji, že je v mém životě čím dál víc takových "jógových" chvil, kdy sice necvičím, ale nechávám se nést, pozoruji, dělám, co mě baví, co právě cítím, plynu životem a neřeším, co na to mé okolí. To všechno mě naučila jóga. A co vás?

Byl konec prázdnin roku 2009, mladšímu dítku byly právě 4 roky a mě skončila mateřská dovolená a dcerka se chystala do školky na celý den. A co teď? Tolik volného času? Né, že bych neměla co dělat. Pracovala jsem vlastně pořád. Manžel má účetní a daňovou kancelář a já jsem při dětech pracovala mateřská nemateřská. Ale přece jen se tu otvíral nový časový prostor a hlavně, záda volala SOS, krční páteř nejvíc. Doposud jsem měla jako svou neprůstřelnou výmluvu, že mám moc práce a k tomu na starosti dvě malé děti a najednou mi bylo jasné, že s tím už neobstojím. Neobstojím před ostatními (to už bych dnes vůbec neřešila), ale hlavně sama před sebou. Tehdy se mi do rukou dostal výtisk Týdeníku Kroměřížska a v něm upoutávka na lekce jogalates od poloviny září, tehdy ve středy dopoledne. To mi absolutně vyhovovalo. Starší dítě bylo ve škole a mladší ve školce. Přihlásila jsem se a začala chodit. Byla to kombinovaná hodina powerjógy a pilates se skvělou paní Radkou Hlouškovou. Cvičení se mi moc líbilo a tak jsem zanedlouho k této dopolední hodině přidala další powerjógu odpoledne a k tomu i pilates. Najednou se čas našel :)

Takto jsem chodila dva roky. Čím dál víc mě ale přitahovala powerjóga. Za dva roky na to jsem jí už propadla natolik, že pilates šlo stranou. Postupně jsem na lekce powerjógy přitáhla i pár svých kamarádek a ony vlastně jako první vyslovily to, co jsem si ani já ve snu nedokázala říct. Proč se vlastně powerjóze nevěnuješ víc? Proč být jen pouhou klientkou na lekcích, když můžu jít dál? První to byly jen takové záblesky myšlenek, ale čím dál častěji se mi honily hlavou a tak v listopadu 2011 padlo mé rozhodnutí a já si podala přihlášku na kurz pro lektory powerjógy. Krátce před tím jsem s manželem navštívila Prahu a tam lekci powerjógy v Energy Studiu u Vaška Krejčíka. To byla asi poslední kapka a já se rozhodla do toho jít.

Do toho všeho jsem najednou začínala mít intenzivní pocit, že práci, kterou dělám, že není to pravé. Takto to zní velmi lehce, ale ten posun u mě, to poznání pravdy přicházelo pomalu, po malých bolestných krůčcích. Pracovala jsem v rodinné firmě, z klidu domova, pak i chvíli z kanceláře. Nejdříve byla spokojenost, naplnění, úžasný pocit, že pracuju s člověkem, kterého nesmírně miluju a dělá mi radost, že tvoříme společné dílo. Začaly se ale objevovat chybky, zádrhele, najednou jsem začala zjišťovat, že práci vlastně vůbec nerozumím, že jsem jen naplňovala představy svých nejbližších. Mluvím o svém muži, kterému jsem nesmírně vděčná za to, jak mě podporuje. To on sám neustále přicházel s tím, že mám dělat, co mě baví, těší. A já jen dlouho a svěřepě trvala na tom, že to že mu pomáhám je moje práce. Sama sebe jsem přesvědčovala, že když mi osud do cesty přinesl takovou možnost pracovat v rodinné firmě, že to se přece neodmítá, že se to ode mě očekává. Rok 2011 byl pro mě opravdu hodně zlomový a jsem ráda, že jsem si tím prošla. Už jen to, přiznat si, že práce, kterou jsem až doposud dělala, není pro mě, to byl osvobozující pocit. Takže postupně jsem své klienty předala kolegyním v kanceláři, ponechala si jen účetnictví naší firmy a mohla se vrhnout na studia.

Kurz začínal teorií v květnu 2012 a pokračoval letním pobytem v Luhačovicích, kde jsme týden intenzivně cvičili. Do toho spousta studia a praxe a v říjnu 2012 závěrečné zkoušky, které moje snažení završily. Neměla jsem strach, moc jsem se na ně těšila. Těšila jsem se, že můžu předvést, co jsem se naučila. Takový pocit jsem v životě nikdy nezažila. Zkoušky jsem složila a moje lektorská dráha začala :)